22. úkol - TEOLOGICKÉ NAPĚTÍ
„I rozhněval se drak na tu ženu, a šel bojovati s jinými z semene jejího, kteříž ostříhají přikázání Božích a mají svědectví Ježíše Krista.“ (Zj 12,17)
„Svědectví pak Ježíšovo jestiť duch proroctví.“ (Zj 19,10)
Proč tento úvod?
Abychom věděli, kdo jsme. - Celým jménem Adventisté sedmého dne.
Abychom si uvědomili, jak na tom jsme – jako církev Laodicea.
Abychom se vzpamatovali, činili pokání a uposlechli rady (Zj 3,18) dokud nejsme vyplivnuti. Abychom vážně vzali poselství, kterým jsme byli pověření, abychom nepřišli k zatracení.
Pro zodpovědnost, kterou máme: Před Bohem. Před světem. Před sebou samými.
A to nás staví do skutečnosti, že je pro nás nutností poznat čas, ve kterém se nacházíme. Vidět a porozumět dění, které nás obklopuje a útočí na nás. To v nás vytváří onu duchovní zkušenost lidu ostatků, který má znaky poslední sedmé církve (Zj 12,17).
Na konci roku 2012 jsem byl informován, že se bude konat Teologická konference. Její název zněl: „Adventismus v teologickém napětí“.
Byl zde otevřen prostor pro diskuzi o současném adventismu, jeho směřování, vnitřních i vnějších vlivech, a také nebezpečích a rizikách, které nás mohou hrozit. Jak víme, konference probíhá formou přednášek a následných diskuzí, přičemž přednášející se mohou se svými příspěvky sami přihlásit. Oslovili jsme některé řečníky, nabídli možné okruhy témat, a především jsme pozvali hlavního hosta konference br. Daniele Dudu.
Téma konference mě velice zaujalo. Rozhodl jsem se k tomuto tématu napsat některé svoje myšlenky.
Prvně bych vám rád položil otázku: Jak je vůbec mohlo dojít k napětí v adventní teologii mezi bratry, kterým Bůh dal stejné poslání v poselství Tří andělů? Jim přeci představil cíl jejich díla a úkol jejich služby. Zároveň si také uvědomuji to, že jsme součástí církve, kterou Pán církve označuje za vlažnou a k vyplivnutí, protože neuposlechla rady. Přesto všechno nám Ježíš Kristus dává zaslíbení závěrečného vítězství.
Uvědomuji si, že sedmá církev Laodicea prožívá uskutečnění svého konce v dokončení Božího díla v ostatcích svých věrných dětí (Zj l4,4.12; Mt 24,14; Zj 3,21).
Je pravdou, že plevele se na své zahradě nikdy nezbavíme, když budeme na podzim utrhávat jen konečky jeho lístků a jeho kořeny necháme v zemi. Proto vím, že diskuze nevedou k ničemu, jestliže nepůjdeme k příčině (ke kořenům všeho toho).
Proč tomu tak je?
V jednom ze svých výroků Boží prorok píše: „Kdyby se adventisté po velkém zklamání v roce 1844 pevně drželi své víry a jednotně pokračovali...“ (1SM 68) To všechno svědčí o tom, jak to s námi je. Jak v našich sborech, tak i mezi teology, kteří se ocitli v „ TEOLOGICKÉM NAPĚTÍ“. Tato skutečnost je velice bolestná. Je bolestí církve! A jaký zhoubný vliv to musí mít na tisíce našich bratrů a sester! Kdo za to před Bohem ponese zodpovědnost?
Proč vůbec k něčemu takovému mohlo dojít? A proč k tomu došlo? To nikdy nemůže nikoho nechat v klidu; pokud ví, o co jde a uvědomuje si, jakou zodpovědnost má! Pak nás to musí vést k hledání a k najití příčiny toho, proč tomu tak je.
TEDY:
Proč tomu tak je? A jak se to mohlo stát?
Všechno musí mít kořeny svého vzniku!
V listopadu 1849 James White napsal: „Rozptýlení, které jsme prožívali, je minulostí, nyní je čas, aby se svatí spojili v jednotě víry a byli zapečetěni svatou sjednocující pravdou... Ježíš přichází, aby shromáždil ubohé vyděděnce. Uvede je domů, domů, DOMŮ. Vejdou tam ti, kdo si uchovají celou pravdu.“ (Z dopisu bratra J. White bratru Bowlesovi, 5. listopadu 1849
To je podobná zkušenost, k níž došlo o Letnicích a je popsána v knize Skutky apoštolů. Proto není možné pochybovat o tom, že kdyby naši bratři a sestry šli v takové odvaze a čistotě víry dále, prožili by to, co apoštolové o Letnicích. Seslání pozdního deště. Možnost není jiná. Bůh by odpověděl. Sledujme však dál:
Následujícího roku 1850 bratr White píše tato slova. Jeho výrok je pro nás nanejvýš důležitý a nezbytný!
„Mnozí ustrnuli při poselství prvního anděla.“ (To se muselo stát v určitém roce.) A dále píše: „Někteří při druhém poselství anděla. (To se také muselo stát v určitém roce.) Bratr White píše o zkušenostech, které oni právě v té době prožívali. Dále čteme: „A dosti jich bylo, kteří odmítli poselství třetího anděla.“ (K tomu také muselo dojít v určitém čase, a to, do roku 1850!) Tedy do té doby, než byl psán tento dopis. Tato skutečnost nám vrhá silné světlo na správné porozumění poslední větě citátu. Čteme: „Jen málo jich bude následovat „Beránka, kamž by koli šel“ (Zj 14,4).“ (Hledání identity, George R. Knight, str. 61, rok 2007- JW v dopise bratru Bowlesovi, 5. listopadu 1849)
Z toho je zřejmé, že do svatyně svatých vešli v té době, a budou moci vejít v naší době jenom ti, kteří si uchovají celistvost a vážnost v životě víry a Pravdy (Tt 2,7).
Do svatyně svatých dnes mohou vejít a vchází jenom ti, kteří si uchovají věrnost a stálost k tomu poselství, které jim bylo nebem dáno a které od Boha obdrželi (Mt 22,1-12 a Zj 14,6-12).
Zcela jistě měl bratr White na mysli tu skutečnost, která se stala v nebi, měla a má dopad na zemi.
A zcela určitě můžeme poslední část jeho věty číst jako prorocký výkřik k národu soudu, který stojí na konci adventního hnutí.“
„Jen málo jich bude následovat „Beránka, kamž by koli šel“ (Zj 14,4)
Nyní porovnejme naše postavení na soudu s děsivou vlažností Laodicee až k: „ADVENTISMU V TEOLOGICKÉM NAPĚTÍ“ teologů... ALE! Jen teologů?(!)
„Nejmilejší, všecku snažnost vynakládaje na to, abych vám psal o obecném spasení, musil jsem psáti, vás napomínaje, abyste statečně bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým.“ (Jd 3)
Každý z nás je zodpovědný za víru, která nám byla dána. A každý z nás je zodpovědný za život víry, který od něho Bůh očekává. Nikdo z nás se nemůže vymluvit, utéci a vyvléci se z povinnosti, kterou na sebe vzal svatým závazkem křtu před Bohem Otcem, Jeho Synem Ježíšem Kristem a před Duchem svatým – jeho Vykupitelem. K tomuto závazku a závazné povinnosti nás přivádí slova bratra Knighta a život našich bratrů a sester na začátku adventního hnutí:
„Sobotní adventisté skutečně našli svoji identitu. Byli přesvědčeni, že jsou lidem proroctví, a proto otevřeně prohlašovali, že jsou hnutím „Trojandělského poselství.“ (Hledání identity, str. 61)
Shrnující myšlenky:
1) Sobotní adventisté našli svoji identitu, krátce po zklamání v poselství Tří andělů. V tomto poselství našli smysl svého života. Bohem byli k tomuto dílu a k tomuto slovu povoláni. Božskou skutečnost toho, proč zde jsou jako církev! A to bylo také cílem jejich života.Nežije-li tím dnes, pak je pro mě palčivou otázkou: Jak se já mohu ukázat ve svatební síni? Proto ta úzkostná Danielova modlitba (viz Da 9,3-19).
2) Proto tímto poselstvím a mocí Ducha svatého byli k takovému životu víry odděleni a „zapečetěni sjednocující pravdou“. A to je to, co my dnes nutně potřebujeme. Každý z nás jednotlivě jsme jako jiné odpadlé protestantské církve, které jdou a rychle půjdou za tou šelmou, jako všichni ostatní.
3) U našich bratrů a sester se stalo: Že v moci Boží žili pro uskutečnění toho, k čemu je Bůh povolal. Jestliže my budeme mít takovou odvahu víry, takovou věrnost a vytrvalost života, takovou oddanost svěřenému nám poselství v hlase Tří andělů, pak jako oni (Da 12,2), tak i my budeme připraveni na setkání s Králem králů a Pánem pánů.
Prorok Boží říká, že toto všechno se bude opakovat. (Uvedený citát bratra Whitea tato slova potvrzuje.)
A skutečnost dneška?
Abychom si to ještě více přiblížili, půjdeme o málo desetiletí dál (blíže k nám). Protože „nemáme zapomínat na to, jak nás Bůh vedl v minulosti“, nechť nám tedy Boží prorok odhaluje to, kde se staly omyly, chyby a zlé hříchy, kterých jsme se dopouštěli. První nebezpečný krok je možné vidět v tomto: Jakmile si lidé zvolí vlastní cestu, dostanou se vždy do rozporu s Bohem, protože bojují proti nejzákladnějším zásadám nebes. Přehlížení Boží vůle (a ta je nám zjevena i ve Svědectví Ducha proroctví pro naši církev) se stavěli na stranu satana, nepřítele Boha i lidí.
Bibli si vykládáme podle sebe, jak my tomu rozumíme. A ne jak Boží prorok, to „malé světlo“ nás vede k velkému Světlu. Na rady věrného Svědka, jací vůbec jsme, nedbáme. I když nám Boží slovo mluví o naprosté nutnosti, jak zde postupovat.
„Duchovéť pak proroků prorokům poddáni jsou.“ (1 K 14,32)
Jak to s námi může skončit? A to jednotlivě s každým z nás? Jestliže se postavíme Božímu proroku na odpor - Nezájmem – Netečností – Ignorací – Duchovní leností - anebo zkrátka - Nemám čas... a nepoučíme se, i když víme, a sami ve svém životě můžeme poznat, neblahé až tragické následky takového zanedbávání... tak se z nás nakonec stanou duchovní mrzáci. Tak jako dodnes můžeme vidět kruté následky z minulosti, jež při nás zanechaly svůj vliv vzdoru až doposud.
„Rok 1888 je pro mnoho adventistů sedmého dne téměř stejně tak důležitý jako rok 1844, i když samozřejmě z jiné příčiny“ (Z knihy „Co by měl vědět každý adventista sedmého dne o roku 1888“, A. V. Wallenkampf, str. 3, rok 1888)
Přiblížím několika citáty jeho důležitost a význam:
(Bratr Jones a Waggoner) „představili přesné poselství, které Bůh poslal svému lidu v této době.“ (RH 1889)
„Toto poselství – ospravedlnění z víry předkládané Jonesem a Waggonerem - je poselstvím od Boha a nese Božské pověření, proto jeho ovoce slouží ke svatosti.“ (RH 1889)
„Je hlasitým voláním třetího anděla... počátkem světla anděla, jehož sláva má naplnit celou zemi.“ (RH 1892)
„Bůh pověřil Waggonera a Jonese , aby světu předložili toto zvláštní poselství.“ (TM 79)
„Pán poslal ve svém velikém milosrdenství to nejdrahocennější poselství svému lidu... Bůh dal svým poslům právě to, co lid potřeboval...“
„...poselství přinesené A. T. Jonesem a E. J. Waggonerem bylo poselstvím Božím pro Laodicejskou církev.“ (Dopis 24, 1892)
„V dnešních dnech je stejně důležité, aby lid Boží pamatoval, jak a kdy byl zkoušen, kde zklamala jeho víra, kde svou nevěrou a sebedůvěrou vystavil v nebezpečí Boží dílo... Když Boží lid provede takovýto přehled minulosti, tehdy pochopí, že Pán stále opakuje své jednání. Musíme pochopit udělené výstrahy a vyvarovat se opakování chyb.“ (7T 210)
Podívejme se na to, co k tomu říká předseda GK, bratr Daniells, v pozdějších letech:
„V roce 1888 bylo k společenství adventistů sedmého dne posláno velmi jasné probuzenecké poselství. Bylo označeno jako poselství o 'Ospravedlnění skrze víru'.“
„Při zaslepení a otupení našich srdcí, kéž by poselství o 'spravedlnosti skrze víru' bylo v plnosti a celým srdcem přijato všemi v minulé době. Kdo může vyčíslit ztrátu, kterou církev utrpěla kvůli těm, co nepřijali poselství?... Jak je to smutné a politování hodné, že poselství Kristovy spravedlnosti už v době svého příchodu narazilo na odpor u části nejváženějších a nejhorlivějších lidí v Božím díle! Toto poselství nikdy nebylo přijato, ani hlásáno, ani mu nebylo dovoleno rozvíjet se tak, jak se patřilo, aby mohlo udělit církvi nezměřitelná požehnání, jaká v něm byla obsažena.
Dříve nebo později budou pochopeny, přijaty a zaujmou správné místo. Proto je třeba očekávat, že poselství – spravedlnost skrze víru – které se objevilo roku 1888, zabere převládající místo v závěrečném období tohoto hnutí, ke kterému patříme.“ (Z knihy „Kristus naše spravedlnost“)
Co k událostem, ke kterým došlo v letech 1888 a pozdějších, říká předseda GK, bratr O. A. Olsen? Vyvstává otázka, proč obyčejní členové naší církve po tak mnohá léta o tomto tématu nic nevěděli? - Protože nám bylo velmi nepříjemné o něm hovořit? Předseda Generální konference O. A. Olsen, který žil ve stejné době jako bratr Waggoner a Jones, to vyjádřil následujícím způsobem: „Někteří to mohou pocítit jako dotěrnost, když dnes budu mluvit o dějinách Minneapolis. Vím, že někteří se mohou cítit sklíčení a podráždění, když se vzpomíná na tuto Konferenci a tam vzniklou situaci. Avšak musíme vzít v úvahu, že základy pro takovouto smutnou situaci vyvolaly osoby mající neústupného ducha. Ale jakmile pokoříme naše srdce před Bohem, celá obtíž odpadne. Právě samotná myšlenka, že se někdo cítí uražený, ihned dokazuje, že nadále vlastní ve svém srdci ducha vzpoury a odporu.“ (GCB 188)
Jestliže to, co nám bylo předáno a řečeno svým životem a svými slovy ignorujeme a toho nedbáme – pak jsme téhož ducha, jako ti, kteří se postavili na odpor a dopadají na nás stejná slova Božího proroka jako na ně. Dopouštíme se ještě těžšího a nebezpečnějšího hříchu vzpoury, odporu a vzdoru, než kterého se dopustili naší bratři tehdy na Generální konferenci. Jsme jako Balsazar (Da 5,22), který věděl, a nic na to nedbal.
„Sem pak skrze proroka přivedl Hospodin Izraele z Egypta, též skrze proroka ostříhán jest.“ (Oz 12,13)
Zde je příčina, proč hned v následujících letech a desetiletích jsme se nedali bez výhrad vést Božím prorokem, kterého Bůh zaslíbil a dal této církvi soudu. To bylo osudné roku 1888. A duch Minneapolis přetrvává, je stále silnějšího vzdoru a odporu, až dodnes. I když si to mnozí bratři a sestry ani neuvědomují, čeho se dopouštějí. Ovšem, nevědomost, a tím více vědomá nevědomost, je hříchem a nikoho neomlouvá!
Kdo za to může?
Kdo za to ponese zodpovědnost?
Přečtěme si tento verš proroka Ozeáše do našich dnů takto. Věřím, že zde najdeme jednu z hlavních příčin, proč tomu tak je:
Skrze teologické diskuze, bez Ducha svatého a bez Božího proroka, jsme byli teology přivedeni k teologickému napětí!
Ale vím, že ani toto ani jednoho z nás neomlouvá. Že každý má hlavu, v ní mozek a má proto přemýšlet. Každému z nás dobrý Bůh zaslíbil Ducha svatého a dal Boží slovo. Nikdo z nás nemá svou záchranu pro věčný život pověsit na druhého člověka. Každý z nás je sám za sebe před Bohem zodpovědný za své spasení. Bůh v Kristu Ježíše dal každému možnost, aby získal věčný život. Boží Pravda je úžasně krásná, nádherná a prostá. Život víry a cesta víry je tak určitá a jasná, že ani „ten nehloupější na cestě do Božího království nezabloudí...“ Bůh miluje všechny lidi, dal tedy možnost všem lidem.
Proč to tak zle dopadlo? Proč je to tak těžké? Proč dnes tomu tak je?
Příčinu vidím v tomto:
a) jedni byli příliš tělesné a líné mysli, aby se pokořili a přemýšleli.
b) druzí byli příliš pohodlného těla a příliš moudří, aby se pokořili a přijali Božího proroka.
V úvodu jsem položil otázku:
Jak je to možné? Vždyť u Boha neexistuje žádné napětí! Vždyť na začátku adventního hnutí nebylo ani mezi bratry a sestrami žádné teologické napětí.
A zrovna tak dnes nemůže existovat nějaké teologické napětí mezi Bohu věrnými a Jeho dílu oddanými bratry a sestrami!
Proč? - Protože mají nádhernou víru. Protože mají skvělé poselství. Protože žijí úžasnou nadějí na uskutečnění Ježíšova zaslíbení. Protože Den Ježíšova návratu se stal i jejich Dnem. Protože se drží jim nebesy daného poselství (dle Zj 3,11). Touto pravdou žijí a tuto pravdu mluví. Jejich život je neklamným svědectvím, že jsou JEHO lidem k Jeho Dni.
Stále ale zůstává otázka: Jak je vůbec možné, že mezi vámi teology existuje nějaké „teologické napětí“? Jak jste vůbec něco takového mohli zaslat do našich sborů? To je skutečně zarážející!
Tou třetí příčinou, jak jsem již biblickým veršem naznačil, je bezesporu krutá, nebezpečná a všem nám dobře známá pravda. Hanebný „trend církve“ - všeobecný nezájem o Svědectví Ducha proroctví. Jak u členů, tak u činovníků, tak i u těch, kteří jsou ve služebnosti. To je tragédií církve ostatků posledních dnů. Díky Bohu. Díky, že jsou zde ti, kteří milují a váží si všeho, co činí tuto církev bohatou, v očích Božích čistou – a pro svět hroznou. (Pís 6,3)
I když satanu se daří.
Sledujme třemi citáty, jaký důsledek to má pro nás.
„Posledním satanovým svodem, bude zmaření veškerého vlivu svědectví Božího Ducha.“ (1SM 47)
Škoda, že tak mnozí nepoznali, co Bůh dal lidem konce v díle posledního proroka! Ale je pravda, že jen tělesná pohodlnost a duchovní lenost jim v tom zabránila.
Na druhé straně je to tvrdá a bolestná zkouška pro ty, kteří zůstali věrní Bohu, Jeho Pravdě a drží se toho, co jim svěřilo nebe (Zj 14,6-11).
A tak my všichni, do jednoho, se k této církvi řadíme…“
„Jedna věc je jistá: Ti adventisté sedmého dne, kteří se postaví pod prapor satanův, se nejprve vzdají své víry ve výstrahy a napomenutí obsažené ve svědectví Božího Ducha.“ (3SM 84)